Author Archives: Martin Hyrš

V předposledním kole regionální soutěže jsme zajížděli do Humpolce. Proti soupeři, který podle dosavadních výsledků je znatelně lepší, navíc v sestavě, která se asi jinak než „poslední zbytky“ označit nedá. Přesto jsme uhráli slušný výsledek.

Nejprve se rozhodly partie na posledních dvou deskách. Na čtvrté to už od začátku vypadalo na naší prohru, ale na páté se mi napřed zdálo, že vítězství se přiklání k nám. Později už bylo evidentní, že také vyhrává Humpolec. Co mě na páté pobavilo — a trenéři to hráčům asi vyčtou — když skončili matem na druhé straně partiáře, na hodinách jim každému zbývalo víc času, než na začátku. 

Pak byla Jarušce nabídnuta remíza. Jaruš na mě koukla s otázkou v očích, na desce nebylo nic zajímavého, tak jsem přikývl „oba víme, jak hraješ“.

Vláďa na první šachovnici našel nějakou pěknou kombinaci a získanou převahu dotlačil až k výhře.

Poslední jsem dohrával já a celkový výsledek ležel na mně, kdybych vyhrál, byla by remíza. V partii jsem měl — nechci říct převahu, protože šachově to bylo vyrovnané; ale větší aktivitu, takové rozhodné slovo „teď se bude hrát na téhle čtvrtině, teď se ještě nebude měnit, teď se bude útočit na krále…“ Když došlo na výměnu dam, rozhodl jsem, že k tomu přihodím střelce a koně a připravím soupeře navíc o jednu věž. Jasně, že čistě materiálně to bylo trošku nevýhodné, ale kdybych to neudělal, byla by z toho jen ušmudlaná partie jakých jsem zkazil už víc, než je zdrávo. Takhle jsem měl dvě věže proti věži a jezdcům v partii s volným centrem a na každém křídle hrstí pěšců. Prostě spousta volného prostoru, na kterém věže musí být pánbůh. Zrada přišla až ve chvíli, kdy jsem sebral pěšce, co jsem na něj už měl dlouho zálusk — před tím jsem si samozřejmě zkontroloval, že nedostanu vidle král-věž — a tak jsem dostal vidle věž-věž. Pak se stala divná věc, místo věž za koně a pěšce můj soupeř zahrál věž za dva jezdce (musím se přiznat, že jsem schválně volil to pokračování, o kterém jsem si myslel, že se soupeř nechá zmást a ty koně tam nechá). Takže vyrovnáno, každý měl věž a dva plus tři pěšce na křídlech proti třem a dvěma pěšcům soupeřovým. Po chvilce přetlačování můj poslední b-pěšec krytý věží postupoval vpřed, zatímco soupeřovi h- a g-pěšci se motali zoufale vzadu — to platilo před tím, než vyrazil vpřed na h5. V tu chvíli jsem totiž zjistil, že můj král je zoufale mimo čtverec a já si v duchu nafackoval za to, že místo návratu krále na královské křídlo hnal jsem se pěšcem vpřed. Ale protože jsem zahrozil, že proměněnou figuru můžu dobrat věží, musel soupeř postupovat pomaleji a tak jsem toho h-pěšce ještě dostihl. Čímžto to začalo definitivně vypadat na remízu, nicméně převahu jsem měl už já. S tímto pocitem jsem pak odmítl nabídku remízy, také proto, že jsem viděl, že jestli tu remízu vážně chce, za pár tahů si pro ní může dojít, když dojde králem k mému pěšci a vyměníme tam věže. Což se po malém pokusu zvrátit partii nakonec stalo. Řekl bych, že zasloužená remíza, oba jsme měli šance a oba jsme udělali nějakou tu botu.

Celkově tedy prohra 3:2.

Z celkového průběžného pořadí je zřejmé, že ta tíha „o něco jde“ leží na Déčku a my Céčko už hrajeme jen pro radost nebo z donucení 🙂 A já osobně jsem si radost v partii dneska udělal.