Světlá n. S. „A“ – HB „A“ 4,5-3,5

V posledním kole Krajského přeboru jsme zajížděli do Světlé nad Sázavou; sluníčko svítilo, vrabci cvrlikali, ale nic z toho nezaplašilo očekávání nelítostného boje. Utkání se Světlou mají vždy specifický náboj, neboť se všichni známe a rivalita mezi oběma kluby je veliká, i když o nic důležitého jít nemusí. Přátelské vztahy mezi většinou účastníků vůbec nebrání snažit se v jednu chvíli zmasakrovat soupeře a o chvíli později s ním dlouze vykecávat na chodbě. Často ani nebylo znát, kdo je vlastně z Brodu a kdo ze Světlé, atmosféra připomínala spíš některý z letních turnajů.

Na místo činu jsme se sjeli doslova ze všech světových stran a různými dopravními prostředky. I přes změnu času se podařilo téměř všem být ve Světlé včas, jenom náš čáslavský žoldák měl několik minut zpoždění. Nastoupili jsme hrdinně bez dvou nejsilnějších hráčů, Světlá oproti tomu postavila skoro základní sestavu a na většině šachovnic, zejména na těch předních, měla ratingovou převahu.

Poslední kola bývají mnohdy silnou překážkou bojovnosti, což se potvrdilo i v našem případě. Než jsem se stihl rozkoukat, Ondra Beránek již neseděl u šesté šachovnice, ale posiloval sociální vazby na chodbě. Jeho soupeřka Ivana Homolková očividně proti remíze nic neměla, a proto jejich partie skončila hned v zahájení. O šachovnici výš se ani Ivo Provazník o moc déle nezdržel, v repríze utkání z minulého týdne s Pavlem Brožem oba hráči opakovali stejnou variantu, ale ani jeden se neodvážil zkoušet mistrovství toho druhého.

Na sedmé a osmé šachovnici se bojovalo o poznání urputněji, jak Jarda Linhart, tak Jan Mottl se do partií pustili s velkým odhodláním (a Jarda naštěstí i bez telefonu). Zvláště v případě druhého jmenovaného nešlo o nic jednoduchého, protože soupeřka byla papírově o hodně silnější. Partie jsem nestačil sledovat, ale pokud vím, tak soupeři – Jaroslav Procházka a Šárka Volaninová – v pravou chvíli nabídli remízy, které byly našimi hráči přijaty.

Remízový začátek tedy přijatelný, první čtyři desky ale slibovaly drsnější boje. Tomáš Reichel na trojce se Zdeňkem Fialou rozehráli Španělskou hru, postupným lavírováním, do kterého nezaujatý divák neměl šanci příliš hluboko proniknout, se partie dostala do koncovky, ve které měl každý z hráčů dámu, jezdce a několik pěšců. Tomáš byl v závěru partie aktivnější, zdálo se, že by bílý král nemusel být uprostřed šachovnice v úplném bezpečí. Bílá dáma se však vydala na lov černých pěšců, a jelikož jich ulovila docela dost, Tomáš raději volil cestu věčného šachu.

Martin Jána měl na dvojce nejsilnějšího soupeře z nás všech – Michal Běloušek sice v tomto ročníku silně nakročil k titulu remízového mistra (7 partií / 7 remíz), v posledním kole se však asi dobře vyspal a v sicilce (aspoň myslím) na dělení bodu očividně nepomýšlel. Partie se z materiálního hlediska z rovnováhy dlouho nevychýlila, ale bílý izolovaný dvojpěšec na a-sloupci vypadal oproti černým centrálním pěšcům poněkud smutně. Martin se v v mnohafigurové koncovce sice snažil svou pozici udržet, ale aktivita černých věží a dvojice střelců byla drtivá. V beznadějné pozici tak nezbývalo jiné řešení než rezignace.

Na první šachovnici se utkala Simona Suchomelová se Zdeňkem Ježkem. Měl jsem se Simčou nevyřízené účty z minulých let, tak jsem doufal, že bude možnost s tím něco udělat. Moje soupeřka sice asi čekala, že nastoupí někdo z naší silné dvojky Filip/Vítek, ale její očekávání (a nejspíš i její příprava) zůstaly nenaplněny. Místo sicilky se na šachovnici objevil Caro-Kann, a jelikož mým cílem bylo buď slavně zvítězit, nebo slavně padnout, zvolil jsem v desátém tahu opačné rošády. Bílí pěšci byli sice v první chvíli o něco rychlejší, ale jelikož se Simča opozdila ve vývinu, hleděl jsem do budoucnosti zvesela. Průběh partie byl sice (alespoň v mé hlavě) proměnlivý, jak už to při opačných rošádách bývá, ale po vykrytí všech bezprostředních hrozeb se černí pěšci postupně prokousali až na druhou řadu. Před materiálními ztrátami pak Simča vzdala.

Průběžný stav byl 3,5 – 3,5 a na čtvrté šachovnici dohrávala Zuzka Podrázská s Martinem Štukheilem. V zahájení se cítila více než komfortně a dle svých slov pouze čekala, kdy jí soupeř nabídne remízu. Černý se však stačil rychleji vyvinout, umístil jezdce na silné pole d4, což spolu s aktivní dámou a střelcem na b6 vytvářelo bílému králi ne zcela příznivé vyhlídky. Z následujících zápletek Zuzka vyšla o pěšce chudší, a i když se snažila, co mohla, ve věžové koncovce nakonec byli Martinovi pěšci nezastavitelní.

Celkově jsme tedy prohráli 3,5-4,5 a bez ohledu na ostatní výsledky je jisté, že zakončíme sezónu na čtvrtém místě. Kromě nadpozemské Náměště jsme se všemi ostatními družstvy drželi krok, takže pokud polovina týmu nepřestoupí v létě do Číny (nebo Humpolce a jemu podobných destinací), můžeme v příštím ročníku opět bojovat o příčky nejvyšší. 

A konečná tabulka